Přihlášení

13 – 15 let: Empatie a sociální inteligence

Představ si, že tvůj kamarád se cítí smutný, ale nechce říct proč. Jak zareaguješ? Zůstanu u něj a snažím se ho povzbudit nenásilným způsobem.
Navrhnu, abychom spolu něco podnikli, aby na to nemusel myslet.
Nechám ho tak, pokud nechce mluvit, je to jeho věc.
Zkusím se ho ptát nepřímo, abych zjistil, co se děje.
Vyhledám někoho jiného, kdo by mu mohl pomoci.

Ve škole přibyl nový žák, který nikoho nezná. Jak se zachováš? Přistoupím k němu a pozvu ho, aby se přidal k naší skupině.
Dám mu čas, ať se nejprve rozhlédne, ale sleduji, jestli se necítí osaměle.
Pokud mě osloví, pomohu mu, ale sám od sebe se moc neangažuji.
Nejsem si jistý, jak bych se k němu měl chovat, tak se raději vyhnu kontaktu.
Je to učitelova úloha, já se do toho nemíchám.

Představ si, že tvůj spolužák udělal něco trapného před celou třídou. Co uděláš? Zkusím situaci odlehčit a pomoci mu cítit se lépe.
Zasměju se, ale později mu řeknu, že se nemá trápit.
Raději nic neřeknu, ať se na to rychle zapomene.
Přidám se k ostatním, kteří se smějí, vždyť to není nic vážného.
Upozorním ostatní, aby se mu nesmáli a podpořím ho.

Na školním projektu se váš tým hádá o tom, jak ho dokončit. Jak se zachováš? Pokusím se přiblížit kompromis, abychom se mohli posunout dál.
Navrhnu hlasování, abychom vyřešili problém demokraticky.
Držím se na straně a nechám ostatní, aby se dohodli.
Podpořím tu stranu, která má podle mě lepší nápad.
Dohadování mě unavuje, raději udělám svou část a ať se ostatní hádají.

Tvůj kamarád ti řekne, že se cítí osaměle, i když je mezi lidmi. Jak na to zareaguješ? Zeptám se ho, proč se tak cítí, a pokusím se mu porozumět.
Navrhnu mu, aby se připojil k nějakému klubu nebo skupině.
Řeknu mu, že se také někdy tak cítím, a můžeme si o tom více popovídat.
Změním téma, abychom se soustředili na něco veselejšího.
Nevím, co říct, tak jen přikývnu a počkám, co řekne dál.

Vidíš, že někdo je nepříjemný k tvému kamarádovi. Co uděláš? Zastanu se ho a řeknu tomu člověku, aby s tím přestal.
Podporím ho alespoň soukromě a řeknu mu, že se na mě může spolehnout.
Zhodnotím situaci a rozhodnu se, zda je lepší zasáhnout nebo ne.
Nebudu se do toho míchat, abych si sám neudělal problémy.
Přidám se k ostatním, abych se necítil mimo kolektiv.

Představ si, že tvůj známý má jiný názor než ty na něco důležitého. Jak reaguješ? Vyslechnu si jeho názor a pokusím se pochopit jeho argumenty.
Pokúsím se mu vysvětlit svůj pohled, ale bez hádky.
Diskutuji, ale jen pokud mám pocit, že má smysl ho přesvědčit.
Trvám na svém, protože vím, že mám pravdu.
Nechci se hádat, tak jen přikývnu a nechám to tak.

Ve skupinové aktivitě si všimneš, že jeden spolužák je úplně ignorován. Co uděláš? Zapojím ho do diskuse a povzbudím ho, aby se vyjádřil.
Nenápadně mu dám prostor, ale nebudu ho nutit.
Nechám to na něm, pokud chce být ticho, tak má na to asi nějaký důvod.
Ignoruji to, vždyť to není můj problém.
Později se ho zeptám, jestli je vše v pořádku.

Tvůj kamarád udělal něco špatného, ale nikdo o tom zatím neví. Co uděláš? Povím mu, že by se k tomu měl přiznat, protože je to správné.
Navrhnu mu způsob, jak napravit situaci bez velkých problémů.
Nechám to na něm, je to jeho rozhodnutí.
Nechci se do toho míchat, ale pokud se mě někdo zeptá, řeknu pravdu.
Budu ho kryt, protože je to můj kamarád.

Představ si, že jsi ve skupině lidí, kteří se posměšně baví o někom. Jak se zachováš? Řeknu jim, že to není správné, a snažím se změnit téma.
Nevyjadřuji se, ale ani se nesměji.
Pokud to není můj kamarád, nechám to tak.
Přidám se k vtipům, abych zapadl do skupiny.
Odíždím pryč, protože se mi to nelíbí.