Přihlášení

Jak rozpoznat skryté potřeby svých dětí a naplnit je

Představ si, že tvé dítě bez zjevného důvodu přestane mluvit. Co tě napadne jako první? Možná si jen hraje nějakou hru, sleduji, co udělá dál.
Musí se něco stát – okamžitě zjišťuji, co se děje.
Nechám mu prostor, ale potichu se začnu bát, že je to má vina.
Začnu si zpytovat svědomí, jestli jsem ho nepřetížil/a nebo něco nezanedbal/a.
Zamrzne mi mozek, nevím co dělat – doufám, že to přejde samo.

Představ si, že tvé dítě ti ukáže kresbu, kterou vůbec nechápeš. Jak reaguješ? Usměju se a ptám se, co to znamená – ať mi to vysvětlí.
Řeknu něco neutrálního, nechci ho urazit.
Snažím se hledat skrytý význam – co mi tím chce říct?
Řeknu mu, že je to krásné, i když uvnitř cítím rozpaky.
Začnu přemýšlet, jestli je s ním všechno v pořádku – ta kresba mě znepokojí.

V situaci, kdy dítě nechce jít do školy, tvoje první myšlenka je: Nechce se mu, je lenivý den.
Možná se tam něco stalo – jdu pátrat.
Uvažuji, jestli jsem ho příliš netlačil/a.
Cítím hněv – škola je povinnost a musí se tam chodit.
Znepokojuje mě to – přemýšlím, co potřebuje, a nevím to pojmenovat.

Když tvoje dítě řekne, že se mu na tobě něco nelíbí, tvoje emocionální reakce je: Jsem zvědavý/á – ptám se, proč to tak cítí.
Trochu mě to bodne, ale snažím se to neukázat.
Cítím se vinný/á – musím něco napravit.
Naštvu se – přece nejsem špatný/á rodič.
Zavírám se do sebe – mám pocit, že mě dítě odmítá.

V dětství jsi se cítil/a pochopený/á především tehdy, když: Se mnou někdo tráví čas bez očekávání.
Někdo mě pozorně poslouchal.
Mně někdo rozuměl i bez slov.
Mi někdo dal praktickou pomoc nebo radu.
Byl/a jsem neviditelný/á, ale nikdo na mě netlačil.

Pokud má tvé dítě záchvat vzteku na veřejnosti, co tě vnitřně nejvíce ovlivní? Potřeba dítěte – chci mu pomoci, ne ho umlčet.
Obava, co si myslí ostatní.
Pocit selhání jako rodič.
Hněv – nechápu, proč se nedokáže ovládat.
Bezradnost – nevím, co přesně potřebuje.

Jak nejčastěji poznáš, že dítě něco trápí, i když to neřekne? Podle změny výrazu tváře nebo očí.
Z jeho chování – začne být tiché nebo agresivní.
Intuitivně to cítím, i když není vidět nic konkrétního.
Začne se vyhýbat kontaktu nebo rutině.
Potřebuje mě víc objímat nebo být fyzicky blízko.

Kdybys měl/a popsat „neviditelné potřeby“ dětí jedním obrazem, co tě spontánně napadne? Prázdný pokoj se zavřenými dveřmi.
Zahrada plná semen, které čekají na slunce.
Zrcadlo bez odrazu.
Píseň bez slov.
Bludiště se skrytým východem.

Pokud má dítě opakovaný problém, tvoje vnitřní nastavení je nejblíže k: Možná se mu něco snaží říct a neví jak.
Musíme hledat systém a řešení.
Zamýšlím se, jestli to není něco, co mu odrážím já.
Musím ho naučit, jak se má chovat.
Zastavím se a čekám, až se něco samo odkryje.

Když si představíš ideální vztah rodiče a dítěte, co si představíš jako první? Dialog v tichu – bez slov, ale plný porozumění.
Sdílený smích a společné zážitky.
Objětí, které něco léčí.
Dítě, které se nebojí být samo sebou.
Pocit, že oba rostou spolu – každý svým tempem.