Přihlášení

Jak se zlepšit v rodičovských schopnostech bez výčitek

Představ si, že tvoje dítě udělá něco, co tě naštve. Co uděláš jako první? Otočím se a počítám do deseti, abych si uspořádal(a) myšlenky.
Začnu mluvit o tom, co se stalo, ať to dítě pochopí.
Zkontroluji, jestli jsem někde neudělal(a) chybu ve výchově.
Řeknu si, že děti jsou prostě takové, a nechám to tak.
Zareaguji impulzivně, potom se omluvím.

Kdybys měl(a) celý den jen pro sebe, co bys udělal(a)? Naplánoval(a) bych si všechno dopředu, včetně odpočinku.
Nechal(a) bych to plynout, uvidím, kam mě den zavede.
Začal(a) bych něco, co jsem dlouho odkládal(a).
Zavolal(a) bych kamarádům, abych nebyl(a) sám(a).
Cítil(a) bych zvláštní prázdnotu a přemýšlel(a), co mi chybí.

Co si pomyslíš, když vidíš jiného rodiče, jak křičí na dítě na ulici? Mrzí mě to, ale vím, že každý má své dny.
Přemýšlím, jestli bych to mohl(a) udělat jinak.
Pocítím úzkost, jako by to bylo moje dítě.
Rychle to v mysli pustím, nesoudím.
Povím si, že některé děti si to možná zaslouží.

Které prostředí ti nejvíce připomíná tvé dětství? Zahrada plná zvuků, vůní a tajemství.
Škola, kde všechno mělo svůj pořádek.
Tiché místo, kde jsem se mohl(a) schovat.
Živé ulice a hlasitý smích.
Místo, kde se stále něco očekávalo.

Kdybys měl(a) popsat své rodičovství jedním obrazem, co by to bylo? Kniha, do které se ještě jen píší stránky.
Strom, který roste i přes vítr.
Cirkus, ve kterém se snažím všechno udržet v pohybu.
Dům, kde má každý svůj koutek.
Zrcadlo, ve kterém se někdy vidím až příliš.

Když tvoje dítě řekne: „Nesnáším tě!“, co cítíš jako první? Smutek, ale vím, že to nemyslí vážně.
Zamyslím se, co to mohlo spustit.
Zraňuje mě to, více než by mělo.
Reaguji klidně, ale později to rozebírám v hlavě.
Nahnevám se a cítím potřebu se obhajovat.

Jak by tvé dítě popsalo tvůj smích? Vzácný, ale skutečný.
Uklidňující a laskavý.
Trochu nervózní, když jsem unavený/á.
Hlasitý a nakažlivý.
Něco, co zní jen doma.

Když se cítíš jako „špatný rodič“, co s tím děláš? Rozprávám se o tom s někým blízkým.
Zatnu zuby a řeknu si, že to přejde.
Začnu hledat chyby v sobě.
Přestanu se tím trápit a soustředím se na další krok.
Sepíšu si myšlenky, abych je pochopil(a).

Co tě nejčastěji přinutí změnit způsob, jakým s dítětem komunikuješ? Zpětná vazba od dítěte.
Pozorování ostatních rodičů.
Pocit, že to, co dělám, nefunguje.
Emočné výbuchy u mě nebo u dítěte.
Potřeba, aby bylo všechno v harmonii.

Kterou větu bys chtěl(a) říkat častěji jako rodič? Dělám to nejlépe, jak umím.
Nemusím být dokonalý(á), abych byl(a) dost dobrý(á).
I malé kroky jsou kroky.
Děti mě učí stejně jako já je.
Dnes si zasloužím být na sebe hrdý(á).