Přihlášení

Jak rozpoznat dezinformace a nenechat se zmanipulovat

Představ si, že čteš článek s kontroverzním tvrzením, které tě překvapí. Co uděláš jako první? V hlavě si proběhnu, jestli jsem něco podobného už neslyšel.
Pocítím napětí a mám potřebu to hned někomu říct.
Vyhledám více zdrojů, abych si ověřil, zda je to pravda.
Cítím odpor k médiím, která takové věci zveřejňují.
Zamyslím se, proč mě to vlastně tak zasáhlo.

Někdo ti s nadšením vypráví o teorii, která „odhaluje pravdu, o které se nemluví“. Jak reaguješ? Zvědavě se vyptávám, i když si nejsem jistý, jestli tomu věřím.
Uvedu vlastní názor, i když vím, že tím mohu narazit.
Pozorně poslouchám, ale snažím se nemít žádný názor, abych nikoho neurazil.
Nadchnu se pro to, pokud mi to dává smysl.
Uvedu příklad, jak se podobné věci v minulosti ukázaly jako falešné.

Jaký obraz ti vyvstane při slově „manipulace“? Něco, co se děje všude, i když si to neuvědomujeme.
Obraz nití a loutky v rukou někoho jiného.
Pocit viny, že se možná někdy nechám zmanipulovat i já.
Lidé, kteří se nechávají snadno vést – a já se snažím nebýt jako oni.
Diskuze, ve které někdo překrucuje fakta.

Pokud bys se musel rozhodnout na základě neúplných informací, co uděláš? Počkám, až budu mít jistotu – i za cenu ztráty příležitosti.
Rozhodnu se podle intuice nebo prvního dojmu.
Hledám další souvislosti, i když rozhodnutí odložím.
Rozhodnu se rychle – každé rozhodnutí je lepší než žádné.
Poradím se s někým, koho považuji za moudrého.

Který výrok je ti nejbližší? „Ne všechno, co vidíš, je pravda.“
„Pokud to tvrdí většina, něco na tom bude.“
„Každý má svou pravdu – stačí se podívat z jeho úhlu.“
„Fakta jsou fakta – zbytek jsou jen názory.“
„Je třeba se vždy ptát: Kdo z toho profituje?“

Když někdo sdílí šokující příspěvek na sociální síti, co ti proběhne hlavou? Zajímá mě, jak to ovlivní jeho okolí.
V duchu si řeknu, že se nechal nachytat.
Zkoumám, proč to ve mně vyvolává silnou emoci.
Mám potřebu reagovat a uvést věci na pravou míru.
Ignoruji to – každý má právo věřit, čemu chce.

Jak se cítíš, když zjistíš, že něco, čemu jsi věřil, byla lež? Zneistím, co je ještě vůbec pravda.
Hněvám se – hlavně na sebe.
Vezmu si z toho ponaučení a jdu dál.
Obhajuji se, že jsem neměl jak vědět pravdu.
Zamyslím se, proč mě to přesvědčilo a kdo to šířil.

Co podle tebe způsobuje, že některé informace se rychle šíří? Jsou šokující nebo emocionálně silné.
Lidé mají potřebu něčemu věřit, i když nemají důkazy.
Je za tím někdo, kdo chce ovlivnit názory.
Je to jednoduché – málokdo má čas hledat pravdu.
Je to normální – vždy to tak bylo.

Představ si, že jsi ve skupině, kde každý tvrdí něco, co ty považuješ za dezinformaci. Co uděláš? Zvážím, zda má smysl ozvat se – podle kontextu.
Raději mlčím, nechci být černá ovce.
Snažím se jemně zpochybnit jejich zdroje.
Vyslovím svůj názor bez ohledu na důsledky.
Nejprve si ověřím, zda jsem si úplně jistý svým postojem.

Pokud bys byl novinář, jak bys přistupoval k psaní článku o citlivém tématu? Snažil bych se být objektivní, i kdybych nebyl pochopen.
Psál bych tak, abych vyvolal diskusi.
Držel bych se ověřených faktů, i kdyby byl článek nudný.
Vložil bych do článku i osobní názor, pokud je podložený.
Psala bych tak, abych zaujal – jinak to dnes nefunguje.