Přihlášení

Sebevyjádření: Jak si sám sobě neškodit vnitřním hlasem

Představ si, že jsi něco pokazil/a a ostatní to vidí. Jak by vypadala tvá první myšlenka? „Neměl/a jsem se do toho vůbec pouštět.“
„Zase jsem selhal/a. Typické.“
„Možná to nebylo ideální, ale aspoň jsem to zkusil/a.“
„To nevadí, aspoň vím, co příště udělat jinak.“
„Co si teď o mně pomyslí?“

Kterou z následujících vět bys si nejčastěji řekl/a po náročném dni? „Musím být silnější/í, nemohu se takto zhroutit.“
„Aby už byl zítřek.“
„Zasloužím si odpočinek, dnes to nebylo jednoduché.“
„Proč mám pocit, že stále nedělám dost?“
„I když se něco nepovedlo, stále mám hodnotu.“

Jak se chováš k sobě, když uděláš chybu? Snažím se ji okamžitě napravit a tvářit se, že se nic nestalo.
Dlouho na ni myslím a analyzuji, co jsem udělal/a špatně.
Beru ji jako součást procesu učení.
Zosměšňuji se v hlavě, abych to „odlehčil/a“.
Cítím se neschopně a mám potřebu se omlouvat.

Která z těchto představ ti nejvíce připomíná tvoje vnitřní prožívání? Stojím sám/sama v tichu a všechno si přehrávám v hlavě.
Běžím maraton a nevím, jestli doběhnu do cíle.
Sedím sám/sama na lavičce, ale cítím klid.
Ležím na posteli a přemýšlím, co všechno jsem ještě nestihl/a.
Jsem na jevišti a všichni čekají, že nezklamu.

Jak reaguje tvůj vnitřní hlas, když tě někdo pochválí? „Kdyby znali pravdu, neřekli by to.“
„To je jen náhoda, není to zásluha.“
„Je to milé, ale neberu to příliš vážně.“
„Asi jsem přece jen něco udělal/a dobře.“
„To říká jen ze slušnosti.“

Jak si představuješ hlas, který na tebe mluví ve tvém nitru? Jako přísného učitele, který čeká na chybu.
Jako vyčerpaného člověka, který už nic nezvládá.
Jak rozumného přítele, který mi radí s nadhledem.
Jako kritika, která mě stále hodnotí.
Jako tichý hlásek, který občas zašeptá něco povzbudivého.

Představ si, že tě čeká velká výzva. Co ti jako první napadne? „Tohle nedám, na to nemám.“
„Musím to zvládnout, jinak budu selháním.“
„Uvidím, co se naučím – je to zkušenost.“
„Snad neudělám nějaký trapas.“
„Nevím, co se stane, ale jdu do toho.“

Když si vzpomeneš na období, kdy se ti nic nedařilo – co jsi si o sobě tehdy myslel/a? Že jsem úplně ztracený/ztracená.
Že všechno pokazím, i když se snažím.
Že to přejde, jen si musím najít cestu.
Že možná nejsem dost dobrý/á pro to, co chci.
Že mám právo mít i slabé chvíle.

Jak reaguješ, když někdo jiný řekne o sobě něco sebejistého? Obdivuji ho, ale cítím, že já bych si to nemohl/a dovolit.
Pochybuji, jestli to myslí vážně.
Inspirovalo mě to – možná bych to mohl/a zkusit také.
Cítím se méněcenně.
Zamýšlím se, co mi brání věřit v sebe tak jako on/ona.

Vyber situaci, kterou bys nejraději opakoval/a ve svém nitru: Někdo mi řekne, že mě obdivuje.
Zvládnu něco, co jsem si myslel/a, že nezvládnu.
Konečně si řeknu, že jsem dost dobrý/á takový/á, jaký/á jsem.
Něco pokazím, ale někdo mi řekne: „To je v pohodě.“
Sedím v tichu a cítím, že jsem v souladu se sebou.