Přihlášení

Jak si zlepšit rétorické schopnosti prostřednictvím stínování řeči?

Představ si, že posloucháš někoho, kdo mluví velmi poutavě. Co tě na jeho projevu zaujme jako první? Jeho klidný rytmus, který mě jaksi uklidňuje.
Výběr slov, které mi evokují konkrétní obrazy.
Změna tónu hlasu – cítím, že tím něco podtrhuje.
Jeho pohyb a gesta – jako by jeho tělo také vyprávělo.
Jeho pohled a kontakt – jako by mluvil přímo ke mně.

Když máš opakovat něčí výrok nahlas, co se ti při tom nejvíc děje? Myslím na to, jak bych to řekl jinak.
Začnu automaticky napodobňovat tón a rytmus.
Cítím se mírně nekomfortně – není to můj styl.
Zkouším to zopakovat co nejpřesněji, jako cvičení.
Někdy cítím, že se mi to dostává „pod kůži“.

Jak reaguješ, když někdo v místnosti mluví nahlas a sebejistě? Podvědomě ustoupím a pozoruji.
Začnu v hlavě analyzovat, co dělá jinak.
Cítím odpor – někdy mi to přijde jako přehnané.
Inspirově mě to – chtěl bych také tak vystupovat.
Záleží, co říká – forma mě neoslní bez obsahu.

Kdybys měl napodobit něčí způsob řeči, koho bys si vybral? Herec nebo herečka, které obdivuji.
Někoho z rodiny – jejich tón mám v uchu celý život.
Řečníka, kterého jsem slyšel jen jednou, ale zanechal dojem.
Svůj vlastní vnitřní hlas, jak si představuji, že zním.
Nejsem si jistý – mám smíšené pocity z napodobňování.

Co ti pomáhá nejvíce, když se snažíš zlepšit svůj projev? Zrcadlo – vnímám své výrazy a postoj.
Nahrávka – mohu se slyšet jako cizí člověk.
Konkrétní slova, která mohu „pociťovat“ v řeči.
Zrcadlení někoho jiného – zkouším jeho způsob.
Samota – potřebuju si to nejprve vnitřně „usadit“.

Jak bys popsal svůj hlas ve stresové situaci? Trochu ztuhlý, ale kontrolovaný.
Vyšší, než jsem zvyklý – cítím napětí.
Překvapivě klidný – někdy až chladný.
Nejistý – mění se podle reakcí okolí.
Roztržený – jako bych se nedokázal rozhodnout, co říct.

Jaký máš postoj k myšlence, že „někdy je třeba nejprve hrát roli, než se s ní ztotožníš“? Zní to pro mě autenticky – zkoušel jsem to.
Mám vůči tomu odpor – nechci být „někým jiným“.
Chápu to jako dočasný tréninkový režim.
Záleží na tom, jaká je ta úloha.
Nejsem si jistý – mám obavy ze ztráty autenticity.

Co děláš, když tě někdo požádá, abys něco řekl před lidmi? Začnu se v hlavě připravovat – věty, důraz, tón.
Soustředím se na emoci – jak chci působit.
Váhám – obávám se, jak to vyzní.
Povím si, že stačí být sám sebou.
Přehrávám si možné reakce posluchačů.

Když trénuješ řeč nahlas, co se ti děje nejčastěji? Zapomenu slova a začnu improvizovat.
Začnu měnit tón podle představy, jak by to znělo lépe.
Jsem sebekritický – soustředím se na každou chybu.
Plynule přejdu do „pózy“ – jako by jsem byl na jevišti.
Zní to na mě uměle – nejsem se sebou spokojený.

Co si myslíš o metodě, kde se rétorické schopnosti trénují opakováním cizích projevů? Je to praktické – člověk se učí skrze rytmus a tón.
Může to potlačit přirozenost – je potřeba s tím opatrně.
Je to jako hudba – je potřeba to nejprve procítit, ne jen „říct“.
Dává mi to strukturu, která mi jinak chybí.
Preferuji vlastní slova – i když to zní méně profesionálně.