Přihlášení

Citlivá disciplína: Jak vychovávat s respektem

Představte si, že dítě opakovaně porušuje dohodnuté pravidlo. Co ve vás jako první prolétne? Asi to ještě úplně nechápe do hloubky.
Možná chce moji pozornost, kterou jinde nedostává.
Zvažuji, zda bylo toto pravidlo opravdu fér.
Zase to dělá naschvál…
Musím mu znovu jasně ukázat hranice.

Dítě se před vámi rozpláče kvůli něčemu, co považujete za maličkost. Jak reagujete vnitřně? Uvědomím si, že jeho svět má jinou míru.
Začnu se cítit zodpovědný za jeho slzy.
Trochu mě to znervózňuje, ale snažím se zachovat klid.
Cítím frustraci, že se takto nedá fungovat.
Přemýšlím, co je za tím – možná něco, co nevidím.

Pokud byste mohli být neviditelní a sledovat, jak ostatní vychovávají děti, co by vás nejvíce zajímalo? Jak reagují v napjatých situacích.
Jestli se chovají autenticky, nebo hrají roli.
Jak dítě reaguje, když je samo se sebou.
Kolik respektu dávají dítěti v konfliktu.
Že jejich děti respektují ze strachu nebo důvěry.

Když si vzpomenete na vlastní dětství, jak dospělí vnímali vaše emoce? Byly přehlíženy, ale naučil/a jsem se je potlačovat.
Zlehčovali je, ale s láskou.
Brali je vážně, a to mi dalo jistotu.
Nerozuměla jsem jim, a nikdo mi nepomohl.
Měli na ně svůj „manuál“, který mi nevyhovoval.

Kdybyste měli svěřit své dítě někomu jinému na měsíc, co byste mu/ jí napsali na lístek? Miluj ho, i když bude těžké ho chápat.
Buď mu průvodcem, ne generálem.
Nehledej pořádek, hledej spojení.
Uč ho pravidlům, jinak se ztratí.
Nezapomeň na trpělivost – hodně, hodně trpělivosti.

Jak byste popsali své nastavení v okamžiku, kdy vás dítě vyruší uprostřed důležité úlohy? Neskrývané podráždění – je to už „přes čáru“.
Reflexní výdech a rychlá reakce.
Vnitřní boj mezi povinností a vinou.
Přepnu do „rodičovského módu“, i když mě to vyruší.
Zastavím se a zeptám se, jestli to nemá symbolickou hodnotu.

Představte si situaci, kde dítě neustále klade otázky. Jak to na vás působí? Těší mě jeho zvědavost.
Vnímám to jako signál nejistoty.
Je to únavné, ale učím se tomu rozumět.
Chci mu vysvětlit, že i ticho je odpověď.
Zamýšlím se, kde mu chybí důvěra ve vlastní odpovědi.

Co si myslíte, že si děti nejvíce zapamatují ze svého dětství? Pocity, které s námi zažívali.
Či byly přijímány, i když selhaly.
Kdo u nich byl, když to bolelo.
Kdy byly potrestány nebo pochváleny.
Jaké limity byly nepřehlédnutelné.

Jak byste odpověděli dítěti, které řekne: „Ty mě nikdy neposloucháš“? Řekni mi, co potřebuješ, a pokusím se být víc přítomný.
Máš pocit, že tě přehlížím? Je to pro tebe důležité?
To mě bolí. Zkus mi to vysvětlit ještě jednou.
To není pravda, vždyť se snažím.
Ty mě taky ne vždy posloucháš…

Pokud byste měli popsat respekt jedním obrazem, co by to bylo? Dospělý, který si klekne na úroveň dítěte.
Otevřená náruč bez slov.
Dvě ruce, které se drží – ale volně.
Brána, která se zavře s úsměvem.
Kompas – vždy ukazuje směr, ale netahá.