Přihlášení

Konverzační okna: Umění načasování v rozhovoru

Představ si, že někdo začne mluvit o věci, která tě zajímá, ale ty právě přemýšlíš o něčem úplně jiném. Co uděláš jako první? Pozorně se zaposlouchám, i když ještě úplně nevnímám.
Počkám, až dořekne, a pak se vrátím ke své myšlence.
Zachytím klíčová slova a podle nich odpovídám.
Přeruším ho, že teď nejsem schopný se soustředit.
Usměji se a přikyvuji, ale mentálně jsem stále jinde.

Jaký je tvůj vztah k momentům ticha během rozhovoru? Vnímám je jako přirozenou součást rozhovoru.
Cítím nutkání je rychle vyplnit slovy.
Využívám je k pozorování druhé osoby.
Ticho mě nervuje, nevím, co se ode mě očekává.
Často právě v tu chvíli cítím největší spojení s druhým.

Představ si, že ti někdo skáče do řeči. Jak to ovlivní tvoji náladu? Většinou se stáhnu a nechám ho mluvit.
Zvýším hlas, abych si udržel prostor.
Snažím se pochopit, proč mě přerušil.
Cítím se přehlížený a ukončím téma.
Vnímám to jako výzvu a zapojím se ještě intenzivněji.

Které z těchto vyjádření tě nejvíce vystihuje při skupinové diskuzi? Čekám, až budu vyzván k slovu.
Mám tendenci mluvit, když si myslím, že hrozí ticho.
Reaguji na neverbální signály ostatních.
Snažím se být první, abych určil tón rozhovoru.
Vstupuji až tehdy, když cítím, že mohu něco změnit.

Jak reaguješ, když ti někdo položí velmi otevřenou otázku? Odpovím stručně a čekám, kam to bude směřovat dál.
Zamyslím se, zda se za otázkou neskrývá něco více.
Povím to, co si myslím, že chce druhý slyšet.
Zavtipkuji, abych uvolnil situaci.
Otevřu se více, než jsem původně plánoval.

Pokud někdo během rozhovoru často kontroluje telefon, co si pomyslíš? Zřejmě má něco důležitého.
Něco v našem rozhovoru ho asi nudí.
Cítím se ignorovaný.
Připomenu mu to jemným gestem.
Nechám to tak, ale mentálně se odpojím.

Které z těchto vyjádření bys použil, pokud by někdo přebral téma, o kterém hodně víš? Nechám ho mluvit a doplním jen, když se zmýlí.
Přidám svůj pohled, i když se mírně odlišuje.
Očima dám najevo, že jsem připraven vstoupit.
Zasměji se a přejdu k jiné témě.
Vážím si, že se o to zajímá, a naslouchám.

Co pro tebe znamená „vhodný moment“ v rozhovoru? Když druhý ztichne nebo se podívá mým směrem.
Když cítím, že má slova mohou něco posunout.
Když mě něco vnitřně nutí promluvit.
Když ostatní přestanou mluvit a je ticho.
Tehdy, když se objeví souvislost s tím, co vím.

Jak vnímáš rozhovor, ve kterém ti druhý člověk často jen přikývuje? Mám pocit, že opravdu poslouchá.
Nejsem si jistý, jestli opravdu vnímá, co říkám.
Začnu mluvit stručněji a méně detailně.
Zkusím se ho zeptat na názor.
Beru to jako signál, že bych měl skončit.

Co tě nejvíce povzbudí pokračovat v rozhovoru? Zvědavé otázky a pohled do očí.
Souhlasné kývnutí hlavou.
Když někdo doplní mou myšlenku.
Ticho, které dává prostor.
Vlastní nadšení z tématu.