Přihlášení

Syndrom vyhoření: Tichý zabiják v práci i doma

Představ si, že se ráno probudíš a venku je mlha. Co tě jako první napadne? Zaspím ještě na chvíli, vždyť mi nic neuteče.
Rychle si dám kávu a nastavím se na režim.
Nevím, co mám čekat, ten den je zahalený stejně jako ulice.
Půjdu si zaběhat, je to tajemné a osvěžující.
Ten den už dopředu vypadá těžce.

Pokud by ti někdo řekl, že jsi „nepostradatelný“, co by sis v duchu pomyslel? To jen říká, protože chce, abych zůstal déle.
Možná ano, ale je to vyčerpávající.
Je to milé, ale nejsem si jistý, jestli je to pravda.
Ano, jsem v tom dobrý, to mě těší.
Není to fér vůči mně – co když si chci odpočinout?

Jak vypadá tvůj „dokonalej den“ – bez práce? Ticho, nikdo nic ode mě nechce.
Cestuji, objevují nové místa a barvy.
Jsem s lidmi, kterým nemusím nic dokazovat.
Dělám něco, co mě baví, i když celý den.
Dokonalý den? Nevím, kdy jsem ho naposledy měl.

Když někdo z tvé rodiny nebo kolegů odchází „vyhořený“, co si myslíš? Je třeba si umět udržet balanc – to je celé.
Možná se až příliš snažil.
I já jsem na tenkém ledě, jen to ještě není vidět.
Je to důsledek nefunkčního systému.
Každý si musí nést svou odpovědnost.

Představ si, že najednou nemáš žádné povinnosti. Co děláš první hodinu? Ležím a nedýchám – konečně ticho.
Cítím úzkost – co mi uteklo?
Naplánuji si, co všechno „musím“ ještě stihnout.
Užívám si pocit svobody.
Začnu dělat něco úplně nového.

Pokud bys měl popsat svou aktuální psychickou kondici jako počasí, jaké by to bylo? Nekončící bouře, která se jen přesouvá.
Proměnlivé – chvíli slunce, chvíli déšť.
Zamračené s dusivou vlhkostí.
Jemný vítr a občas paprsek naděje.
Ticho před bouřkou.

Co pro tebe znamená „zodpovědnost“? Tíha, kterou si často nesu sám.
Něco, co je třeba plnit bez ohledu na okolnosti.
Zdroj respektu – i vůči sobě.
Svoboda rozhodnout se a nést následky.
Oboustranná dohoda, ne jednostranné břemeno.

Když jsi v místnosti plné lidí, kteří od tebe něco chtějí, co cítíš? Jako když mi někdo odčerpává kyslík.
Napětí, ale zvládnu to – jako vždy.
Snažím se z nich stáhnout pozornost na někoho jiného.
Uvědomím si, že jsem pro ně důležitý.
Útěk – aspoň myšlenkami.

Jak by vypadalo tvé ideální „pracovní prostředí“? Místo, kde mě nechají dělat věci po svém.
Tým, který spolu drží a netlačí se přes noc.
Práce, která má smysl, ale netlačí mě do kouta.
Volné tempo, kde si mohu věci nastavit sám.
Tam, kde mě práce nežere zevnitř.

Co bys si přál, aby ti lidé říkali častěji? „Děkuji, nemusíš všechno zachraňovat.“
„Dej si pauzu, svět počká.“
„Vidím, že to prožíváš, jsem tu.“
„Tvoje energie je inspirující.“
„Nemusíš být stále silný.“