Přihlášení

Rodičovství jako cesta seberozvoje

Rodičovství jako cesta seberozvoje

Rodič, který roste spolu s dítětem. Každý z nás má jedinečný způsob, jak vychovávat a provázet své dítě. Každý máme v sobě potenciál, který se projevuje právě v rodičovské roli – někdy vědomě, jindy nenápadně.

Tento modul se zaměřuje na rodičovství jako příležitost k osobnímu růstu. Pomůže vám lépe porozumět sobě i svému vlivu na vývoj dítěte.

Hloubkové sebepoznání – porozumění vlastním reakcím, hodnotám a rodičovským vzorcům.
Vědomý přístup k výchově – budování vztahu založeného na respektu a porozumění.
Rovnováha mezi sebou a dítětem – hledání zdravých hranic i času pro sebe.
Vyrovnávání se s náročnými situacemi – lepší seberegulace a klidnější komunikace.
Posílení rodičovské jistoty – větší důvěra ve vlastní rozhodnutí a přístup.

Začněte svou cestu vědomého rodičovství – poznejte sebe, abyste mohli ještě lépe provázet své dítě.

Představ si, že tvé dítě ti jednoho dne daruje kámen. Jaký význam mu přikládáš? Je to talisman, který mě má chránit.
Je to tichý výčitkový symbol – tíha, kterou jsem způsobil/a.
Je to začátek nové kapitoly, jako když někdo položí základní kámen.
Je to jen kámen, ale naučil mě dívat se jinak.
Je to skrytá hádanka, jejíž význam se dozvím později.

Kdyby bylo tvé rodičovství hudebním nástrojem, jaký by to byl? Staré, rozladěné piano v opuštěném domě.
Strunová harfa, na které hraje vítr.
Bicí, které udávají rytmus i ostatním.
Flétna s jemným tónem, kterou ne každý slyší.
Elektronický syntetizátor – neustále objevuju nové možnosti.

Dítě tě vede na místo, které ti je cizí. Jak reaguješ? Pozorně sleduji každý jeho krok, ale držím si odstup.
Ptám se, co tu chce hledat – možná ví něco, co já ne.
Beru to jako hru a nechávám se unášet.
Začnu přemýšlet, co jsem tu mohl/a zapomenout.
Zaleknu se, ale přesto ho následuji.

Rodičovství ti zanechalo v rukou neviditelné barvy. Co jimi maluješ? Stěny domu, který ještě jen postavím.
Vlastní tvář, abych si připomněl/a, kdo jsem.
Oblohu – chci, aby něco po mně zůstalo.
Stopy po cestě, ať se mohou jiní učit.
Malují pouze v noci, když nikdo nevidí.

Při rozhovoru s dítětem zjistíš, že ví něco, co jsi ty zapomněl/a. Jak se cítíš? Zahanbeně – měl/a bych to vědět já.
Pokorně – život je učení v obou směrech.
Zmateně – nejsem si jistý/á, co to znamená.
S údivem – jako bych slyšel/slyšela sám/sama sebe z minulosti.
S respektem – toto je jeho/jej svět, ne můj.

Který obraz nejvíce vystihuje tvoji zkušenost s rodičovstvím? Řeka, která si proráží vlastní tok.
Zrcadlo, které ukazuje víc než jen odraz.
Dům se zamčenými pokoji, které se postupně otevírají.
Strom, který roste nakřivo, ale stále směrem nahoru.
Labyrint, ve kterém se neztrácím, ale hledám.

Tvoje dítě udělá něco, co ty považuješ za chybu. Co ti jako první napadne? Musím ho/ji to naučit správně.
To je součást cesty – i já jsem to zažil/a.
Jak moc to o mně něco říká?
Jaké poselství v tom asi je?
Proč mě to vlastně rozrušilo?

Jaké dveře ti rodičovství otevřelo ve tvém nitru? Ty, které vedly k dávno zapomenutým vzpomínkám.
Ty, za kterými byl hněv, který jsem si nepřiznal/a.
Ti, kteří ukázali, jak mohu milovat bez podmínek.
Ty, které mě vedly k větší disciplíně a síle.
Ti, o kterých jsem netušil/a, že vůbec existují.

V kterém okamžiku jsi se jako rodič cítil/a nejvíce „živý/á“? Když jsem se musel/a rozhodnout v nejistotě.
Když jsem jako dítě pozoroval/a spát – v tichu.
Když jsem se s ním smál/a bez důvodu.
Když jsem přiznal/a svou chybu.
Když jsem měl/a pocit, že se mi rozpadá všechno, co znám.

Kdybys mohl/a své rodičovství popsat jako sen, jaký by to byl? Putování lesem, kde mě vede malé světélko.
Plavba po moři, kde občas nevidím břeh.
Tichý rozhovor s stínem, který mi je povědomý.
Tvorba sochy z hlíny, která se stále mění tvarem.
Hra v domě s nekonečnými místnostmi.